Red Rose Killer - 68. DÍL

7. ledna 2017 v 17:09 | Hádes |  2. Red rose killer
Title: Red Rose Killer
By: Jana
Part: 68.
O čtyři měsíce později
Dnes to jsou čtyři měsíce, co jsem naposledy viděla Liama. Přesněji čtyři měsíce, čtyři dny, dvanáct hodin a patnáct minut. Ale kdo by se s tím, počítal, že? Čtyři dlouhé měsíce, ve kterých jsem se toužila posunout dál a jenom nesmutnit, ale docílila jsem pouze pravého opaku. Viděla jsem ho prakticky všude, kam jsem se pohnula. Nemohla jsem udělat jediný krok, aniž by mě nepronásledovala jeho tvář nebo hlas. Nemohla jsem se bez výčitek, že jsem ho opustila, skoro podívat ani na svou dceru, protože mu je strašně podobná. Ale byla to zase právě ona, která mě držela celou tu dobu nad vodou a přinášela mi chvíle radosti do dnů plných smutku a slz, kdy jsem měla neustále před očima tváře lidí, které jsem nechala daleko za sebou.
Už tolikrát jsem měla nutkání se vrátit domů, protože můj nynější byt v Dublinu mi jako domov vůbec nepřipadal, ale vždy jsem tuto myšlenku zahnala a připomněla si, jak to dopadlo naposledy, když jsem se chtěla vidět s Liamem…

Slibovala jsem si, že už za ním nepůjdu od našeho posledního rozlučkového rozhovoru, ale stejně jsem se o to pokusila v den, kdy jsem si mohla odvést Elisabeth domů. Liam byl tak nadšený zprávou že ji už konečně propustí domů a já nemohla odjet bez toho, aniž by svou dceru opravdu poznal. Proto jsem se hned, jak jsem ji oblékla a usadila ji do sedačky, vydala na oddělení, kde ležel Liam. Hrdě jsem nesla sedačku a skoro jsem zapomněla na náš poslední rozhovor. Chtěla jsem alespoň na chvilku pocítit, jak bychom vypadali jako opravdová rodina. Cestu do pokoje mi však zastoupila Karen a odmítla mě pustit dovnitř, protože jí Liam všechno řekl a podle jeho slov mě už nikdy nechtěl vidět. Spolkla jsem hořkost a smutek nad jeho rozhodnutím, ale nemohla jsem mu to mít za zlé. Měl pravdu, že jsem rozhodla za nás za oba a bylo jen fér, že budu respektovat to, že mě nechce vidět. Byla jsem mu za to i trošku vděčná, protože jsem nevěděla, jestli bych zvládla odjet, kdybych ho znovu viděla před sebou. Proto jsem nijak neprotestovala, předala sedačku Karen a potají sledovala oknem do Liamova pokoje, jak s tváří pokrytou slzami štěstí přebírá od Karen Elisabeth do své náruče a jak láskyplně chová naši dceru a raduje se z její přítomnosti. Tohle bylo poprvé, kdy si ji vůbec mohl prohlédnout a pochovat a já nebyla taková bestie, abych mu toto štěstí odepřela. Plakala jsem spolu s Liamem. Byly to však slzy smutku, protože i když bych z celého srdce ráda zůstala, věděla jsem, že to nejde. Ještě nějakou dobu jsem je pozorovala, ale pak jsem už ten pohled nevydržela a posadila se na jedno z křesel na chodbě a čekala, dokud neskončí návštěvní doby a Karen mi dceru zase nepřinese.

Zrovna jsem se chystala uložit Lizzy do postýlky, když se mi rozdrnčel mobil na stole. Ještě s malou v náručí jsem k němu přešla a udivilo mě, když jsem na něm uviděla Karenino jméno. Chvilku jsem ho nechápavě držela v ruce a pozorovala displej, než mi došlo, že bych raději měla hovor zvednout.
"Kate," ozvalo se v telefonu úlevně, než jsem stačila cokoliv říct, "zaplať pán bůh, že jsi mi to vzala. Myslela jsem si, že mi to po tom všem, co se mezi námi událo naposledy, nezvedneš, ale…"
Tentokrát jsem ji však přerušila já.
"Karen, co se děje? Proč mi voláš?" zeptala jsem se ostražitě, protože mi bylo jasné, že by mi nevolala jenom tak, abychom si mohly poklábosit. Muselo se stát něco vážného a já potřebuji vědět co. "Karen?" zeptala jsem se znovu, když mi neodpovídala.
"Musíš okamžitě přijet." Vyhrkla okamžitě. "Musíš okamžitě přijet, protože… protože…" zlomil se jí hlas a v telefonu se ozýval jenom vzlykot.
"Karen!" zakřičela jsem a Lizzy začala leknutím plakat. "Co se stalo? Je Liam… Je v pořádku?" zeptala jsem se s chvějícím hlasem, protože už jsem si mohla být stoprocentně jistá, že něco není v pořádku s Liamem.
Místo odpovědi jsem uslyšela zachrastění a pak hluboký nádech.
"Kate, prosím tě, přijeď i s malou co nejdříve." Ozval se v telefonu tentokrát Geoff a i on měl co dělat, aby mluvil souvisle. "Nevíme, kolik ještě máme času a Liam vás obě chce vidět, než… Prosím, přijeďte!" To bylo poslední, co jsem uslyšela, než telefon ohluchl.

Na nic jsem nečekala, uložila stále plačící Lizzy do postýlky a mezi překotným balením toho nejnutnějšího jsem se snažila sehnat co nejrychleji dvě volná místa do letadla do Londýna. Měla jsem štěstí a povedlo se mi koupit poslední volná místa na večerní let. Měla jsem ještě pár hodin času, proto jsem trošku zvolnila tempo a přestala po bytě pobíhat jako šílená. Místo toho jsem všeho nechala a vzala Lizzy opět do náruče, abych jí uklidnila, i když ona nebyla jediná, kdo potřeboval uklidnit. Neskutečně mě ubíjelo, že mi Karen ani Geoff neřekli nic konkrétního, ale jejich prosby, abychom přijely, byly tolik naléhavé, že jsem nemohla dělat nic jiného.

O 8 hodin později
"Tady máte a drobné si nechte!" křikla jsem a narvala překvapenému taxikáři do ruky pár bankovek.
Rychle jsem vystoupila a počkala, až konečně z kufru vytáhne kočárek. Ten jsme narychlo složili, posadila jsem do něj sedačku s malou a už jsem se dále nezdržovala a uháněla do budovy nemocnice.
"Liam Payne, kde leží?" zeptala jsem se skoro bez dechu sestry na recepci.
"Jste rodinný příslušník?" odbyla mě místo toho, aby mi odpověděla.
Jenomže já neměla čas na to, abych se tu s ní zbytečně vybavovala. Zrovna když jsem se jí chystala odpovědět něco peprného, zavolal na mě někdo jménem. Byla to Nicola, která ke mně přiběhla a okamžitě mě táhla k výtahu.
"Co se děje? Prosím, řekni mi to aspoň ty." Škemrala jsem, jakmile se zavřely dveře a výtah se rozjel.
Nebyla to ta rozjařená Nicola, kterou jsem znala z dřívějška. Tahle jako by o sebe vůbec nedbala. Byla nenalíčená a obličej měla celý oteklý od slz. Po mé prosbě se jí z očí vydraly další slzy a já věděla, že se od ní taky asi nedočkám odpovědi.
"Je to moje vina." Vypadlo z ní náhle. "Mělo mi být jasné, že v jeho stavu mu může uškodit i blbé kýchnutí, ale když mě máma poprosila, jestli bych za ním nemohla dojít místo ní, že si potřebuje něco vyřídit… Jsem prostě hloupá nána a všechno jsem pokazila." Plakala a zabořila svůj uslzený obličej do mého ramene.
Absolutně jsem nechápala, o co vlastně jde a co si vlastně dává za vinu, ale neměla jsem čas nad tím uvažovat, protože se najednou výtah otevřel, Nicola si setřela slzy a táhla mě chodbou kupředu. Tohle však nebylo oddělení, na kterém Liam ležel, než jsem odjela. Tady jsem to neznala a podle míry sterility mě to tu až děsilo. Všichni se tu pohybovali v nemocničních oblecích s návleky na nohou a rouškou a čepicí na hlavě. Nicola se zastavila před jedněmi dveřmi a já do ní málem narazila.
"Musíme si to obléct, aby nás za ním pustili." Usmála se na mě omluvně. "Kočárek a veškeré věci si můžeš nechat tady v místnosti. Dovnitř nesmí nic, co by mohlo být infikované."
"Ja… Jasně," vykoktala jsem ze sebe a začala se soukat do nemocničního úboru.
"Omlouvám se," přerušila ticho Nicola.
"Za co?" zeptala jsem se nechápavě, protože to záhadné chování jejich rodiny mi už začínalo lézt na mozek.
"Je to moje vina, že tu Liam leží." Zhluboka se nadechla a pokračovala: "Máma mě poprosila, abych zašla za bráchou místo ní. Já zrovna dostala chřipku, ale bylo mi blbé ji odmítnout, tak jsem šla a vůbec si neuvědomila, jaké riziko to pro Liama může být když… Když se svými skoro nefunkčními plícemi přijde do styku s nemocí." Protřela si rukou oči. "Jenom jsem zakašlala, nic víc a Liam byl naprosto v pohodě, když jsem odcházela. Ale pak…" znovu začala plakat. "V noci volali našim, že Liama musí převést na plicní, protože se mu do plic dostala nějaká infekce a ty mu začaly selhávat. Teď už tu leží skoro týden, jde to s ním od desíti k pěti a žádná léčba nechce zabrat. Vyzkoušeli už spousty prášků, injekcí, vodiček… ale nic ještě nezabralo…"
"Co tím chceš říct?" zeptala jsem se a s těží zadržovala pláč, protože mi odpověď a nutnost mého okamžitého příjezdu začínaly být jasné.
"On umírá!" vykřikla náhle. "Umírá, protože jsem ho nakazila! A jestli doktoři rychle nenajdou něco, co zabere, jeho srdce to už nevydrží…" zašeptala do naprostého ticha, které v místnosti nastalo.


Pozn.: Ani sama nevěřím, že je tu nový díl tak rychle, ale když je inspirace a nálada psát, dějí se neskutečné věci... :D Jak vám jistě došlo, tento díl konečný není a myslím si, že můžete očekávat ještě tak 1-2 díly. Díky za to, že jste RRK nepřestali číst a snad budu mít zase rychle náladu na psaní, abyste nemuseli už dlouho čekat na rozuzlení. Mějte se krásně a přeju vám hodně štěstí v novém roce 2017! :)
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 born-fit born-fit | Web | 7. ledna 2017 v 17:11 | Reagovat

Ahoj:) Prepac za komentar, ale ak chces/ mozes  urobit pre seba a svoje zdravie ( takto na zaciatok roka 2017) nieco dobré, klikni a zapoj sa do projektu a odmenu pre svoj blog mas istu. Podmienky su uplne lahucke, staci poslat 1 mail..:) http://born-fit.blog.cz/1701/bornfit-club-projekt
takisto hladam blogy na spriatelenie ak mas zaujem napis ;)

2 ┼Nemessis mor Morticie ┼ ┼Nemessis mor Morticie ┼ | Web | 11. ledna 2017 v 0:40 | Reagovat

povedené

3 aný aný | 14. května 2017 v 22:13 | Reagovat

ahoj, úžasná povídka, budeš přidávat další díl? moc se mi líbí jak popisuješ pocity všech v povídce a hlavně chci vědět jak to dopadne s Liamem :)

4 Jana Jana | 28. května 2017 v 19:09 | Reagovat

[3]: Děkuji za pozitivní ohlas, opravdu si ho cením :) Pokračovat plánuju, akorát jsem teď momentálně bez inspirace a díky státnicím nemám ani čas psát. Samozřejmě chci RRK dokončit, ale bohužel si budeš muset ještě nějakou dobu počkat. :(

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama