Záchrana - 44. DÍL

7. října 2016 v 1:48 | Hádes |  Záchrana
Title: Záchrana
By: Adi
Part: 44.


"Dobré ráno, tati."
"Ahoj holčičko. Dáš si snídani?" stál u sporáku v dámské zástěře s vařečkou v ruce. Tenhle pohled byl k nezaplacení.
"Jasně že si dám. Odmítla jsem snad někdy tvoje míchaná vajíčka?" usmála jsem se a sedla si ke stolu. Taťka se mé poznámce zasmál a položil přede mně plný talíř.
"Díky." Sedl si naproti mně a začal jíst ze svého talíře. Očkem jsem ho pozorovala, zatímco jsem jedla. Čekala jsem jestli nezačne mluvit první. Nezačal, mě to po deseti minutách přestalo bavit.
"Jak se má tvá přítelkyně?" prohodila jsem nenuceně.
"Má se dobře…Počkat… Jak…? Ty si poslouchala!" zamračil se na mě taťka. Takže jsem se nepřeslechla. Pokrčila jsem rameny.
"Už od malinka jsem ti říkal, že cizí hovory se neposlouchají." Pokáral mě.
"A já to od malinka dělám pořád."
"Nechtěl jsem aby si se to dozvěděla takhle. Chtěl jsem na to jít pomalu." Povzdechl si a promnul spánky. Já ho chytila za ruku a trochu ji zmáčkla.
"To je v pořádku, tati. Jsem ráda, že sis někoho našel a jsi šťastný." Povzbudivě jsem se na něj usmála.
"To ano, jsem s ní šťastný." Oplatil mi úsměv.
"Tak to jsem šťastná i já. Povídej mi o ní." Taťka se celý rozzářil.
"Jmenuje se Karolína, potkali jsme se v práci, když nastoupila jako moje nová sekretářka. Je sice o pět let mladší, ale rozumíme si. Když jsem jí o tobě začal vyprávět, byla nadšená a strašně ráda by tě chtěla poznat. Znala tě ještě, když si byla ve skupině. A…" najednou se zarazil a vypadal nervózně.
"A taky má šestiletou dceru Natálii." Ztišil hlas a čekal na mou reakci. Já se po této informaci zarazila. Takže abychom si to shrnuli… táta si našel přítelkyni o pět let mladší, která má šestiletou dcerku. To znamená, že…
"Mám mladší sestru?"
"Nevlastní, ale ano, máš mladší sestru, která tě má ráda už jen z vyprávění. Pomalu každý večer mě přemlouvá, abych jí místo pohádky vyprávěl o tobě. A taky pořád si pouští vaše cérečko dokola. Začínám už ho znát nazpaměť." Zasmál se a já s ním.
"Taky bych je ráda poznala." Řeknu jemně a na taťkovi je vidět, že se mu ulevilo.
"Ani nevíš, jak jsem rád, že to říkáš. Bál jsem se, protože jsme spolu byli dlouho sami a já se obával, jak to vezmeš."
"Tati, jsem dospělá. A jak už jsem řekla, pokud si šťastný, jsem šťastná i já." Tátovi se v očích zatřpytili slzy a silně mě přes stůl objal.
"Miluju tě holčičko."
"Já tebe taky." Zašeptám mu do košile. Když se odtáhneme, vrátíme se zpátky ke snídani.
"Co dnešní oběd?" nadhodí táta.
"Co spíš až večeři? Víš, ve dvě mám být u Filipa a potřebuju si ještě něco vyřídit. Oběd by byl příliš uspěchaný. Co v 6?"
"Dobře, tak tedy večeře. Cestu ke mně doufám ještě znáš."
"I po slepu."

O hodinu později taťka odjel a já po dalších dvou vycházela ze svého bytu v černém triku a stejně barevných kalhotech, bílích adidaskách a samozřejmě se slunečními brýlemi na očích. Miluju kombinaci černo-bílá. Vlasy jsem nechala rozpuštěné a na obličej jsem nanesla trochu make upu s řasenkou. Přeci jen nechci, kdyby mě někdo poznal, aby se mě lekl.

Před bytovkou jsem se rozhlédla po mém autíčku. Našla jsem ho tam, kde jsem ho nechala. Můj Mini Cooper tam tak osaměle stál a čekal, až s ním zase pojedu. Ok to zní divně. Když jsem k němu došla, rozhlídla jsem se jestli někdo nejde a když nešel trupem jsem si na něj lehla a roztáhla ruce tak, jako bych ho objímala.
"Chyběl si mi." Zašeptala jsem.
Když jsem si sedla na sedačku, několikrát jsem přejela rukama po volantu a to mi připomnělo, když jsem si do Mini sedla poprvé. Možná si říkáte, že jsem cvok, ale mně tenhle miláček na čtyřech kolech strašně moc chyběl. On je prostě BFF. Chápete ne? Bože… já jsem fakt divná.

Zastavila jsem před menší vilkou a vystoupila. Lucka byla zrovna na zahradě, takže mě zaregistrovala dřív než já ji.
"Lily!" vypískla a šla ke mně obejmout.
"Ahoj Luci. No ne, to je bříško." A že bylo opravdu velké.
"Kdy se to má narodit?"
"Přibližně za měsíc. No jo byla si dlouho pryč. A jak si se měla? Musíš mi říct úplně všechno." Táhla mě dovnitř. Posadili jsme se v obýváku a klábosili. Prostě holky.
"A kde je vůbec Filip? Vytáhne mě na druhou a pak tu není." Jenže hned jak jsem to dořekla zachrastili klíče v zámku.
"My o vlku a vlk za dveřmi."
"Ahojte holky." Vešel do obýváku Filip. Já vstala z pohovky a pořádně ho objala.
"Vypadáš pořád stejně." Řekl a pocuchal mi vlasy. Tohle dělal pořád.
"To ty taky." S Filipem jsme si sedli zpátky na pohovku, on samozřejmě vedle Lucky a povídali si dál. Pak jsme se dostali k věci.
"Takže zatím co ty se aklimatizovala a vyspinkala, já pracoval a sehnal ti dobrého právníka."¨
"Vážně? A kdo je to?"
"Sedí vedle tebe." Odpověděla mi Lucka. Otočila jsem se na ní.
"Vážně to pro mě uděláš?"
"Jasně si moje kamarádka." Radostně jsem ji objala, jenže pak jsem si něco uvědomila a odtáhla se od ní.
"A nevadí to ve tvém stavu?" strachovala jsem se, přece jen čeká miminko.
"Jsem těhotná, ne nemocná. Navíc mi ta práce dost chybí. Filip mi zakázal pracovat moc brzo."
"Mohlo se ti něco stát."
"Ale houby, to ty si jen moc starostlivej." vyplázla na něj jazyk Lucka.
"Chlapy. Vždy když jde o jejich potomka, jsou až přehnaně starostliví."
"Přesně."
"Tak hele vy dvě, jo, klid zase. Neznamená, že když jste v přesile, že mě budete pomlouvat."
"Ale Filipe, já mluvila o Mužích." Rýpnu si znova a Filip přimhouří oči.
"Drzá jako vždy Tomanová. Radši mi řekni jak si na tom ty a ten zpěvák."
"Lásko jmenuje se Niall Horan a je ze skupiny One Direction. Říkám ti to poněkolikáté."
"To je ten z Irska?"zeptal se a Lucka si povzdychla. Já pobaveně přikývla.
"Zlato, je mi 29, jsem jiná generace a nejsem holka, abych o nich věděl i číslo bot. Prostě to šlo mimo mě. Smiř se s tím." Smířlivě ji pohladil po noze.
"No jo ty můj staroušku. Starého psa novým trikům nenaučíš, viď?" Zacukrovala Lucka a Filip nad tím jen protočil očima.
"No ale to jsme zapovídali. Tak jak je to s vámi?" dožadovala se odpovědi Lucka. Já se nepříjemně ošila, páč se mi o tom nechtělo moc mluvit, ale Lucka si to převzala po svém.
"Lásko? Mohl by si mi prosím skočit do obchodu pro kyselé okurky?"
"Ale ty nejíš kyselky." Nechápal Filip, ale já Lucky záměr pochopila. Chce to probrat 'jen mezi děvčaty'. Nenápadně si povzdychnu, protože se výslechu asi nevyhnu.
"Zlato už jsme o tom mluvili. Jsem těhotná a těhotným se střídají chutě jak na horské dráze. A teď mám chuť na okurky. A jestli nejsi schopný mi pro ně dojít 500 metrů, tak si pro ně dojdu sama." Uraženě si založila ruce na prsa a přimhouřila oči. Filip jí chvíli propaloval očima, ale nakonec svěsil ramena.
"Nepřipadá v úvahu, aby si někam šla a ještě sama. Fajn jak chceš, dojdu ti pro ně, ale jestli je nesníš, tak si mě nepřej." Zvedl se, hodil na sebe mikinu a odešel.
"Tak povídej." Otočila se na mě. Neříkala jsem to? Se značnou nelibostí jsem jí všechno řekla.
"Neboj, to se spraví. Pravá láska si cestu zpátky najde vždycky. Podívej se na mě a Filipa." Objala mě Lucka.
"Jo, nikdo nevěřil, že se po půl roce ještě někdy k sobě vrátíte." Dala jsem jí za pravdu.
"Tak vidíš. Teď jsme šťastně zasnoubení a já pod srdcem nosím drobečka toho paka. Osud je nevyzpytatelný. Ty a Niall prostě k sobě patříte a já věřím, že se k sobě vrátíte, i když je možné, že to chvíli potrvá. Nevěš hlavu." Po těhle slovech jsem ji znova objala.
"Děkuju."
"Jestli jste chtěli mít 'dívčí rozhovor' mohl jsem jít klidně jenom do kuchyně a ne pro hnusný kyselý okurky." Ozval se nám za zády Filip.
"Ale já mám opravdu chuť na ty okurky. Dej mi je." Natáhla po sklenici ruce Lucka. Já s Filipem jsme ji znechuceně pozorovali, jak se jimi cpe. Brr…
"Na vás dva je pohled."
"Na nás je aspoň vtipnej. Pořád nechápu, jak je můžeš jíst." Kroutím nad ní hlavou.

"No já už budu muset jet." Zvedla jsem se a šla do předsíně si obout boty. Ty dva šli za mnou.
"Měj se a pozdravuj tátu. My zatím všechno projdem ohledně toho soudu a ty se drž možná co nejdál od paparazzi a podobně."
"Budu se snažit. Ještě jednou děkuju, že mi pomůžete."
"Není za co. Dostaneme ji společně za mříže."

Od Filipa s Luckou jsem zajela do obchodního domu. V hračkářství jsem koupila podle mě roztomilého méďu pro malou a ve Vinotéce nějaké víno, abych nejela na prázdno. V autě jsem zavolala tátovi, že jsem na cestě a on mi nadiktoval adresu.
Když jsem dorazila na tu určitou adresu, měla jsem ještě 5 minut. Zhluboka jsem se nadechla a zase vydechla. Jsem strašně nervózní. Co když mě nebude mít ráda? Co když něco zvořu? A tak dále. No hrůza. Takže aniž bych nějak moc přemýšlela nad tím, co dělám, jsem vystoupila z auta, zamkla ho a šla po cestičce k rodinnému domku. Naposledy jsem se zhluboka nadechla a zazvonila.

Kdo se těší poznat nové "přírůstky" do povídky?
 

16 lidí ohodnotilo tento článek.

Komentáře

1 Rose Rose | 7. října 2016 v 8:17 | Reagovat

Moc se těším na oživení příběhu.
Tenhle díl se ti povedl.😝😋
Rose:-*

2 Terka Terka | Web | 7. října 2016 v 22:11 | Reagovat

Jááá 😁

3 Danča Danča | Web | 8. října 2016 v 12:29 | Reagovat

Dobrý díl, ten je zase fajn. Takže jen tak dál!

4 Andy Andy | 10. října 2016 v 20:58 | Reagovat

Dokonalost!! Jen už tam dej Nialla!! :3

5 Lila Lila | 24. ledna 2017 v 14:05 | Reagovat

Ahooj!! XD píšeš úžasne!! Tento príbeh je fantastický!! Len by si už mohla dať ďalšiu časť :D a hlavne Nialla veľmi sa teším keď tam konečne bude.A mám otázku ;) :) Ako sa voláš na wattpade??XD :) :D

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama