Never back down - 43. DÍL - 1. část

13. července 2013 v 10:01 | Ivush |  Never back down
Title: Never back down
By: Mish
Part: 43. - 1. část


Od doby, co jsme opustili motel nepadlo ani slovo. Vlastě od té naší hádky promluvil jen Harry, a to, když po několika minutách vyšel z koupelny a řekl: "Musíme jet."
Nevěděla jsem, jestli chci pokračovat v téhle jízdě, nebo se sebrat a jet, klidně i stopem, zpět do Californie. Jenže on by mě nenechal jet zpátky stopem, takže bych stejně musel jet s ním. Proto jsem nic neměnila. Jede se do Chicaga zjistit, co mi Harry chce ukázat.
Přejeli jsme celé dva státy a konečně míříme na hranice Illinois, kde se nachází Chicago. Překvapivě jsme celu cestu nepromluvili jediné slovo. Tedy já. Harry se zeptal, jestli nemám hlad a poté zastavil u McDonaldu a koupil tam nějaké jídlo, kterého jsem se já na protestní hladovku ani nedotkla. Samozřejmě, že mi teď nezbývá nic jiného, než se modlit, aby mi v břiše nekručelo tak moc, že by to postřehla i osoba vedle mě.
Telefon zahlásil vybitou baterii a já jsem si naštvaně vytáhla sluchátka z uší a i s telefonem je strčila do tašky. Výborně. Zpustila jsem si okýnko, ikdyž v autě bylo díky klimatizaci příjemně.
"Tak za hodinu budeme ve městě," promluvil po několika hodinách mlčení. Střelila jsem po něm pohledem, protože se ve mě opět rozlezla ta nesnesitelná nevědomost. Potřebuji alespoň trochu vědět, do čeho jdu.
"Můžeme se někde ubytovat a jít tam až ráno, nebo..."
"Ještě dnes," promluvila jsem nekompromisně a pohled věnovala opět cestě před námi.
"Fajn, na." Vytáhl z kapsy svých černých jean svazek klíčů, který mi podal. Opatrně, tak abych se nedotkla jeho prstů, jsem si vzala klíče do rukou a nechápavě si prohlížela několik kroužků, spojených do sebe, při čemž na každém z nich viselo pár klíčů. Poznala jsem v nich klíče, kterými odemykal svůj dům, když mě tam bral sebou.
"Harry?" vyslovila jsem tázavě jeho jméno, ovšem pohled jsem k němu od klíčů nezvedla. Může být rád, že s ním mluvím.
"Ty dva narezlé," S cinkáním kousků kovů o sebe jsem vytáhla nahoru dva časem poznamenané klíče a přejela po nich prsty.
"Nech si je u sebe, než tam budeme." Přikývla jsema zastrčila je do kabelky, ležící mi u nohou. Auto začalo zrychlovat a já zavřela okýnko, protože mi vítr tahal vlasy z drdolu a pohodlně se opřela do sedadla, uvažujíc o tom, že se pustím do toho jídla z McDonaldu.
---

Čím víc jsme se blížili k cíli, tím pomaleji Harry jel. Možná si myslel, že jsem to nepostřehla, ale ano. Je kolem sedmé hodiny odpoledne a já jsem ráda, že to stihneme ještě dnes.
Když na jedné z frekventovaných křižovatek vůz odbočil do jedné ze čtvrtí, kterým se obyčejně každý slušný člověk vyhýbá, zamrazilo mě. Co tady, k sakru, děláme? Rádio, které už po sté dokola stále hlášilo, že se dnes koná v Chicagu nějaký fotbalový zápas, Harry vypnul a se soustředěným výrazem na tváři projížděl úzké uličky mezi vysokými činžovními domy, které, jak se zdá, obývají dnes již spíše squateři. Zastavil před jedním z domů, jako tady byly všechny, a vytáhl klíčky. Ruce ovšem vrátil zpět na volant na pomalu hluboce dýchal, zatímco jeho prsty stihkem volantu ztrácely barvu.
Než jsem stihla něco udělat nebo říct, Harry pustil volant a vyskočil z auta, zabouchávajíc za sebou dveře. Sebrala jsem kabelku, ikdyž jsem si byla vědoma toho, že tam kde jdeme ji potřebovat nebudu, ale tady na ulici plné bezdomovců a feťáků, pozorujicích nás, je celkem riskantní nechávat i auto.
Než jsem ze sebe stáhla bezpečnostní pás, Harry už mi otevíral dveře a s 'pozor', varujicím mě před kaluží pod dveřmi, mi podal ruku, kterou jsem přijala a vystoupila.
"Měli bychom jít z té ulice," zkonstatoval, když jsem se rozhlížela kolem sebe. Přikývla jsem a při chůzi ke vchodu na druhé straně ulice jsem hledala v kabelce ty klíče, podávajíc je Harrymu do volné ruky. Vystoupali jsme pár rozpadlých a omlácených schodů k dřevěnému vchodu do domu, který celkově zapadal do kompozice této čtvrti.
Harryho spocená dlaň klouzala v té mojí mezitím, co se pokoušel druhou oztřepanou rukou odemknout dveře, ale do zámku se mu stále trefit nedařilo. Zatlé čelisti a soustředěný výraz, s nímž se usilovně snažil dostat dovnitř, mu stejně nepomáhal a já přemýšlela, jestli to co nás čeká uvnitř tak moc ovlivnilo jeho povahu. Už jen návrat na tohle místo z něj udělal uzlíček nervů.
"Ukaž." Položila jsem svou dlaň na tu jeho a společně jsme se do toho zpropadeného zámku trefili. Bezdomovci za námi něco pokřikovali, ale já se ve snaze je ignorovat snažila nacpat Harryho, co nejrychleji z doslechu, tlačíc ho do otevřených dveří.
Uvnitř byla tma. Cítit zde byly nánosy prachu, zatuchliny, možná plísně. Snažila jsem se nedávat moc najevo svůj odpor k tomuto místu a stlačila jeho ruku, v té mé, ještě víc. Věnoval mi pohled a hlavou pokynul k blízkému schodišti, k němuž se vydal.
Naše kroky se rozléhaly jako ozvěna, ale nic víc zde slyšet nebylo. Možná v tomhle domě opravdu nikdo jiný, kromě nás, nebyl. Okna také vypadala nepoškozená, narozdíl od domů, kolem nichž jsme projížděli.
Když jsme vystoupali do druhého patra, ocitli jsme se na dlouhé chodbě, na níž se s odstupem několika metrů nacházely očíslované dveře. Kráčela jsem pomalu vedle něj, rozhlížejíc se kolem sebe, ale v tom přítmí, které tady pezpodmínečně vládlo jsem neměla moc šanci.
"Můžeš je..."
"Jo." Našla jsem druhý narezlý klíč a odemkla jím dveře, před nimiž jsme stáli a s vrzáním je otevřela.
Do očí mě udeřilo ostré světlo, dopadajicí zde z oken po stěnách místnosti. Ve vzduchu byly znatelně vidět poletujicí částečky prachu a všude po zemi byl rozházený nábytek, některý na kusy rozmlácený. Vstoupila jsem dovnitř a sledovala krvavé stříkance na zdech a na parketové podlaze. Otočila jsem se ke dveřím, sledujíc Harryho jak tam jen nečinně stojí. Vypadal, jako kdyby ani nedýchal a jen se udiveně rozhlížel. Pohledem zabloudil ke mě, hledíc mi do očí.
"Co je to za místo?"
"Tady jsem vyrostl, Kate." Nechtěla jsem ani vidět svůj výraz ve tváři. Tuhle informaci jsem naprosto nečekala. Vždyť jeho rodiče žijí v LA celý život. Tak proč on vyrůstal tady?
"Ale tví rodiče..." Stála jsem v prostoru jako skamenělá a jediné co se mi honilo hlavou, byla představa malého kudrnatého chlapce, který tady pobíhá. Možná to kdysi vypadalo jinak.
"Adoptovali mě v devíti letech," odpověděl, když se konečně odhodlal překročit prách bytu.
"Proč tě adoptovali?" zeptala jsem se a on se uchechtl.
"Rozhlídni se kolem, vždycky to bylo takové. S odstupem času to ale vypadá ještě hůř," nachvíli se odmlčel.
"Nikdy jsem nechodil do školy, ne tady v Chicagu." Přešel k oknu, opírajíc se o jeho rám, když sledoval ulici pod ním.
"Celé dny jsem se bavil tím, že jsem si hrál se ztracenýma psama, nebo s lidma, kteří tady byleli na ulici. Když mě matka neposlala krást, abychom měli co jíst. Samozřejmě mě témeř vždycky chytili a já dostal pěkně za vyučenou." Zakroutil hlavou a já došla k němu, pokládajíc mu ruku na rameno. Cuknul sebou, ale neuhnul.
"Co ta krev?" Rozhodnutá využít situaci, když dobrovolně mluví jsem se zeptala a podívala se na kapky krve pod stolem, převráceným vzhůru nohama.
"Moje, mé matky. Když se fotřík někdy stavil doma, samozřejmě řádně nalitý, obvykle se potkal s nějakým 'zákazníkem' matky, když je tedy nepotkal přímo v ložnici, nebo kupříkladu támhle na kuchyňské lince." Kývl hlavou a já absolutně nevědala, co říct.
Byla jsme šťastná, že mi to říká, ale rozhodně jsem nebyla šťastná z toho, co mi říká.
"Ty zvuky, které jsem pořád slýchával, se nedají brát zrovna jako hezké vzpomínky na dětství." Zakroutil hlavou a mi bylo hned jasné, na co naráží.
"A tvoje mamka..."
"Myslíš ta kurva, která mě nenáviděla?" Nadzvihl jedno obočí, hledíc na mě se skleněným pohledem, který se snažil častým mrkáním zamaskovat.
"Pamatuju si, že při jedné z jejích světlejších chvilek, kdy zrovna neměla absťák, po mě při mytí nádobí hodila skleničku a rozbila mi hlavu. Samozřejmě do nemocnice jsem šel po svých až pár dní potom, když se mi hlava už tak moc nemotala. Stehy jsem si ovšem vytahoval sám, protože tím, že mi to zašili jsem na nás upoutal příliš moc pozornosti, jak mi stále předhazovala."
"Harry." Utřela jsem si hřbetem ruky slzu, která mi vypadla z oka a potom se mu vrhla kolem krku, hladíc ho na zádech. Hlavu měl položenou na mém rameni, když těžce dýchal.
"To je tvůj pokoj?" zeptala jsem se, hledíc na dveře přede mnou. Bylo na nich papírovými písmeny napsáno 'Harry'. Odtáhl se a podíval se tím směrem.
"Jen místo, kde jsem spal." Zakroutil hlavou.
"Když jsem jí tu našel mrtvou, bylo to zvláštní." Cukla jsem sebou. Myslela jsem, že se ho vzdala nebo že šla na léčení, né že je mrtvá.
"Nebyl jsem smutný, jen jsem se bál." Objala jsem ho pevněji a do ucha mu šeptala, že si to nezasloužil.
"Můžeme odsud vypadnout?" zeptal se a já okamžitě souhlasila. Jak bych ho tady mohla nutit být?
"Na zbytek se mě můžeš zeptat v hotelu."
"Harry." Zastavila jsem se ještě, když me za ruku odváděl pryč.
"Díky, žes mi to řekl."
"Jsi pro mě důležitá. Máš právo to vědět."

Poznámka autorky: Tadá je to tady. Tedy né všechno.. bohužel se mi to nevlezlo. Přesně jak jsem čekala, takže jsem to rozpůlila na dvě části.
Omlouvám se, že je tahle část celkem odbytá. Já nevím, asi jsem měla nějaku slabší chvilku? Nebo jsem se spíše snažila zaměřit na to, co se tehdy odehrávalo, než na kvalitu a způsob, kterým jsem to podala. No, snad to není taková hrůza.:D ..
Divím se, že jsem to přidala tak brzo, vzhledem k tom, že jsem vám psala jak nestíhám , ale počasí to vyřešilo za mě, takže jsem to stihla v obvyklém termínu. Druhou část vám tu hodím buď ještě večer, nebo zítra. Uvidím, jak budu stíhat.
Doufám, že jsem vás tím 'překvapením' nějak nezklamala, ale zase tohle je spíše takový úvod do toho jeho dětství, podle mě je více důležitá ta druhá číst tohoto dílu, kterou jsem snad i napsala líp. Alespoň myslím.
No, budu ráda za názory. :)
Mish x
 

60 lidí ohodnotilo tento článek.

Komentáře

1 mischa mischa | 13. července 2013 v 10:25 | Reagovat

Tak už víme co poznamenalo dětství našeho bouřliváka, jsem zvědavá na další vyprávění...

2 Tessínek=3 Tessínek=3 | 13. července 2013 v 10:31 | Reagovat

Takže za prvé: NEODBYLA SI TO. Je to dokonalé!!!
Za druhe: Je to pefektní!!!!!
A za třetí: Chudáček Harry. Je mi ho strasně líto. Měl hrozné děctví.
Další díl ještě dneska plosím plosím smutne koukám =333

3 Dada Dada | 13. července 2013 v 10:43 | Reagovat

Jezis ja sa asi rozplacem ake je to dokonale ja nemam slov ani keby som tu mala slovnik by som nedokazala opisat tu nadheru ktoru som teraz precitala ja sa hrozne tesim na dalsiu cast
Takze rychlo nez dostanem abstak ;-)

4 Maj Maj | Web | 13. července 2013 v 11:21 | Reagovat

To je dost drsný! :D jak jsem to četla cítila jsem se úplně jako ta holka! :D píšeš úplně skvěle a strašně mě zajímá další díl :) :D

5 Andy Andy | Web | 13. července 2013 v 11:38 | Reagovat

Ježiši, tak to jsem fakt nečekala!!!!!
Prosím prosím další díl!

6 sára sára | 13. července 2013 v 13:28 | Reagovat

fíííjo.. tak tohle je dokonalý.. něco takovýho jsem vůbec nečekala, je to vážně úžasný:3 přidej co nejdřív prosím:3 těším se na další,  je to úžasný:3

7 Markeet Markeet | 13. července 2013 v 14:53 | Reagovat

Pane boze,wow! Chudak Harry,ale uz vime proc je takovy,fuu ty kraso,nemuzu z toho! Uplne me to dostalo! ;) tak emocionalni dil! ;)) krasa,krasa,krasa! Nemam slov! I love it ;3

8 Maci Maci | 13. července 2013 v 22:31 | Reagovat

Tak to je dobře vymyšlený , moc se mi to líbí :) chudák Harry, je strašný představit si ze tohle někdo zažíval :/ A je to vážně nádherný.. Další dil , prosím :)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama