Konec trápení

15. června 2013 v 23:54 | Manjí
Title: Konec trápení
By: Beyzy
Jednodílná


"Nech mě být!" zakřičela jsem, a rozutekla se po schodech do svého pokoje. Po tvářích se mi valily slzy jako hrachy. Rychle jsem vyhrabala peněženku, a z ní vytáhla nejlepší kamarádku. Žiletku. Přiložila se jí ke svému zápěstí, a zavřela oči. Najednou se mi vybavily všechny hádky s mámou, všechno čím jsem si musela projít, a zatlačila jsem. Najednou se mi tělem prohnala štiplavá bolest. Ale víte, co se říká, fyzická bolest, předčí tu duševní. A přesně tak to je. Slzy mi začali dopadat na rány a já se tím rozbrečela ještě víc. Proč mě nikdo nechápe? Proč mě všichni nenávidí? Proč zrovna já? V hlavě mi pořád do kola běhali ty samé otázky a já jenom čím dál tím víc tlačila na žiletku. Najednou se mi promítl celý můj život. Uviděla jsem, jak s celou rodinou stojím v zoo a pozoruji slony. Jak taťka objímá mamku. Jak jsme všichni šťastní. Moje první hádky s mámou … První hádky mámy a táty … A vzpomněla jsem si i na ten osudný den, kdy mi matka řekla, že jsem děvka.

Najednou mě zaštípali oči od slz, a já stiskla pevněji žiletku, přitlačila ještě víc, a zase zavřela oči. Vzpomněla jsem si na každou hádku s mamkou, na to jak mi řekla, že za všechno můžu já, že jestli mě baví si ubližovat, ať to klidně dělám dál, že jí na to nezáleží. Jediný co umí je dávat zákazy. Pamatuji si, jak jsem jí řekla, že už jí vůbec nemam ráda. Ano, hodně z vás si řeknete, jak to vůbec můžu říct, když je to moje matka. Ale hodně mi ublížila, a po každý když ublížila, se naše pouto zmenšovalo, a nenávist se zvětšovala … Už jsem dál nemohla, cítila jsem další příval slz, a zatlačila jsem ještě silněji. Najednou se mi zatemnilo před očima, a nebylo to z toho, že jsem je měla zavřené. Zamotala se mi hlava a já otevřela oči. Všude po podlaze byla krev. Spousta krve. Odhodila jsem žiletku a snažila se krvácení zastavit. Nešlo to. Najednou jsem byla strašně malátná a nohy se mi pletly. Omdlela jsem. Bylo to jako bych spala … Zdál se mi krásný sen … O Niallovi. O mém příteli. Zdálo se mi, že jsme spolu seděli na lavičce, a jedli zmrzlinu, povídali si jako vždycky … Najednou ale začal křičet něco v tom smyslu, ať ho neopouštím. Byla jsem zmatená, v mém snu nikdo nekřičel … Pak mi to došlo. Snažila jsem se otevřít oči, ale nešlo to. Najednou mě někdo chytl za ruku, a já poznala, že je to on. I když jsem ho neviděla, poznala jsem ho. Snažila jsem se jeho ruku stisknout, ale nešlo to. Cítila jsem, jak na mě dopadají jeho slzy a někdo něco křičí do telefonu. Ano, byla to moje matka. "Prosím, neopouštěj mě! Nemůžeš mě tady nechat!" po těchto slovech jsem se snažila otevřít oči ještě víc než předtím. Jenže nic. Pořád tma. Ztěžka jsem otevřela ústa, a naposledy jsem vyslovila to, co jsem chtěla, aby věděl: "Miluju Tě Nialle", řekla jsem a ucítila další slzy na své tváři. Jeho hlas ale začal znít, jako by byl strašně daleko. Najednou už jsem neslyšela nic. Nevnímala jsem okolí, a přestala jsem vnímat i sama sebe.

9 lidí ohodnotilo tento článek.

Komentáře

1 julina julina | 16. června 2013 v 19:13 | Reagovat

Zase spatny konec :o je to smutny ale hezky napsany

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.