Camp Pigeon Corner - A co bylo dál?

6. února 2013 v 22:02 | Barunie. |  Camp Pigeon Corner
Title: Camp Pigeon Corner
By: Barunie.
Part: Dodatek - A co bylo dál?

Vypráví Maddie.

Náš vztah byl dost zvláštní. Nikdy jsme nebyli v normálním vztahu. Nikdy na mě nesáhl před společnými kamarády. Nikdy mi neřekl, že mně miluje, ani že mě má rád. Vždycky jen napsal nebo řekl, že se na mě těší nebo že mě rád uvidí.
Dalo by se mluvit o volném vztahu. Nemuseli jsme se vidět týdny a nevadilo nám to. Občas jsme si dali pusu jen na začátku a na konci našeho srazu a zbytek času jsme řešili nějaké sračky, jako to dělávají nejlepší kamarádi.
Střípky vzpomínek se vždycky vracejí zpátky. Pamatuji si, že jednou jsem u něj zase spala. Po neprospané noci ("Ha, já spím vždycky!" zavýskne Josh) jsem ztěžka vstala a oznámila mu, že se jdu vykoupat. Odvětil, že pak půjde taky. Mrskl po mě ručník, který jsem jen tak tak zachytila.
S doprošováním v duchu jeho zlaté mamince, kterou jsem viděla jen jednou a to jen zezadu, zato ona mě viděla už několikrát, jsem si vypůjčila její šampón.
Vylezla jsem ze sprchy a klepajíc se jsem se snažila si vyčistit zuby. Klika dveří se pohnula.
"Můžu k tobě?" uslyšela jsem Joshův hlas plný nadějí.
"Ne, užil sis toho dost, ne?" odvětila jsem a zklamané kroky opět zamířily pryč. Rozčesala jsem si vlhké vlasy a znovu si opláchla obličej.
"Každý by po ránu chtěla vypadat jako ty," povzdechla jsem si ironicky nad svým vlastním odrazem. Vyšla jsem v košili na spaní a jeho trenýrkách z koupelny. Zaplula jsem do jeho pokoje a posadila se s knížkou na postel ve chvíli, kdy jsem uslyšela klapnutí dveří. Chvíli jsem se soustředila na písmenka na stránce.
"Eh… ahoj?" vzhlédla jsem, když jsem uslyšela cizí hlas. Spatřila jsem tvář, kterou jsem znala jen z fotek na sociálních sítích. Vykulila jsem oči.
"Ahoj," kuňkla jsem tiše. Známý - neznámý spustil velkou tašku na zem. Vyskočila jsem na nohy a knížku jsem odložila na postel.
"Jsem Joey, Joshův brácha," představil se.
"Maddie, kamarádka…"
"S výhodama, že?" mrkl na mě kluk. Byl o pár let starší než Josh, ale moc podobní si nebyli. "Kde je brácha?"
"Ve sprše, mám ten pocit," pokrčila jsem rameny a sedla si zpátky na postel.
"Nebude ti vadit, když tu budu chvíli štrachat, že ne?" zeptal se mě.
"Já tu nebydlím," pousmála jsem se a vzala si k ruce knihu.
"Zatím, co?" začal se křenit. Už jsem pochopila, čím jsou podobní. Debilní smysl pro humor.
O pár minut později vlezl do pokoje i polonahý Josh.
"Hoj, brácha!" zaryčel Joey, ale jakmile ho spatřil, popadl triko, ležící vedle mě, a hodil ho po Joshovi. "Obleč se, tohle možná zapůsobí na slečnu, ale na mě teda rozhodně ne."
To bylo první, ale ne poslední setkání s bráchou Joshe. Ten den jsem počkala, až mi uschnou vlasy a rychle jsem vypadla z jejich rodinné idylky.

Také setkání s mými rodiči proběhlo víceméně trapně.
"Maddie, taky bys nám toho debila mohla představit!" zvolala na mě máma, jakmile překročila práh bytu. Vrátila se z práce dřív, než jsem předpokládala. Celá rudá jsem vyšla ze svého pokoje.
"Mami…" zamumlala jsem. Chtěla jsem pokračovat, ale ona mě nenechala domluvit.
"Jste spolu nebo ne? Já myslela, že jo, chodíš domů úplně rozzářená,…"
V té chvíli se zaměřila na dveře za mnou a nevěděla co dělat či co říct.
"Dobrý den, jsem ten debil, ale můžete mi říkat Joshi," vyšel za mnou a podal mé matce ruku.
"Bianca," vykoktala máma, ale pak se uklidnila. "Zůstanete na večeři?"
"Já nikam nejdu," pokrčila jsem rameny. "Ty?"
"Rád," usmál se Josh. Nenápadně mi přiložil dlaň nad pas
Z pokoje jsme vyšli až potom, co jsem se mu tisíckrát omluvila a když nás máma zavolala k jídlu. Zbytek večer proběhl v pohodě. Rodiče se ho ptali, co chce dělat, co jeho famílie a na podobné divné věci, které bych jim z fleku mohla říct sama.
Když jsem ho doprovázela na bus, prohodil zajímavou otázku.
"Jsem debil?"
"Jo, jsi," odvětila jsem a políbila ho.

Velká hádka nás čekala v časech vánočních. Pozval mě k sobě domů s tím, že by potřeboval pomoct vyzdobit byt, jelikož jeho máma ho požádala, zda by to nemohl udělat on.
Dokopala jsem se k výlezu z postele a s jistou dávkou lenosti se změnila v člověka. Ale berte to s rezervou, jen malé užití pudru, řasenky a rychlé rozčesání podělaných zacuchaných vlasů ještě výhra není. U mě je to ale to nejvíc, co o Vánocích se sebou dělám.
Za hodinu a půl od probuzení hovorem jsem zvonila na jeho zvonek. Když jsem pozorovala kupu sněhu vedle sebe, něco mě napadlo.
"Aho-… jsi normální?!" Josh si nevěřícně stíral z očí sněhovou kouli.
"O tom by se dalo polemizovat!" vyplázla jsem na něj jazyk a čekala jsem, až mi přidrží dveře, aby mě vpustil dovnitř. Jako vždycky, choval se jako gentleman, aspoň co se otevírání dveří a podávání rukou týče.
"Ne, nejsi normální, normální lidé se nechovají jako pětileté děti…"
"Když myslíš," pokrčila jsem rameny a vlezla do baráku.
"Já totiž na rozdíl od tebe jo."
Chytrá odpověď na všechno. Já ho zabiju.
"Co všechno máme udělat?"
"Ozdobit stromeček, nějaký tretky natahat do bytu, vytahat ty kýčovité svíčky a to by bylo asi všechno."
"Čekala jsem něco… většího. Asi se ti to bojí svěřit, možná tuší, že zvládneš jen takovýhle prkotiny," rozesmála jsem se, ale on měl už trochu náladu podkopanou, tak jsem raději zmlkla a tiše vystoupala do druhého patra. Vstoupila jsem do toho starého bytu, který voněl svou specifickou vůní. A já tu vůni milovala.
Jeho pokoj byl strohý jako vždycky - piáno, na které stejně neuměl, velký dubový stůl, palanda, na které nikdo už dávno nespal, jeho postel, na které jsme spali my většinou, obrovská knihovna, na které jsem lpěla. On si vůbec nevážil toho, že se probouzí s pohledem na takový poklad!
Na stole stálo několik krabic.
"To toho není moc, asi se fakt bojí, že bys to nezvládl," vyplázla jsem na něj jazyk. Bylo očividné, že ho už začínám štvát.

Mé obvyklé nadšení pro mluvení nějak odpadlo. Jak minuty ubíhaly, i ten můj úsměv zmrzl. Bez většího nadšení jsme si každý vzal jinou krabici. S tou mou mě poslal do kuchyně a sám si zalezl do obýváku.
Vytáhla jsem několik kýčovitých svícnů a rozestavěla je po stole. Neméně kýčovité fotky jeho rodiny ve vánočních motivech jsem vyvěsila na ledničku.
"Hezké fotky! Kolik ti bylo?" zavolala jsem na něj.
"Ticho buď! Bylo mi patnáct!"
"To není tolik, čtyři oky zpátky jen!"
"Tys to spočítala, výborně!"
Chvíli to postupovalo nudně - každý jsme sám zdobil jeden z pokojů a naše nálady se zhoršovaly. Zbývala poslední krabice. Krabice na jeho pokoj.
"Chtěl jsem si dát na tu knihovnu tyhle světla," vylovil z krabice řetěz obyčejných žlutých světýlek ve tvaru malých vloček. Přichycené na skleněných dvířkách knihovny by to vypadalo dokonale.
"Ale už mě to nebaví, serem na to."
"Tak to ani náhodou," vytrhla jsem mu je z ruky.
"Proč jako?" zavrčel.
"Protože jsme řekli všechno, tak kurva uděláme všechno."
"Já už to tu nechci, bude mi to jen svítit do ksichtu!"
"Nemáš rád Vánoce?"
"Co sem taháš, že nemám rád Vánoce? Jasně, že mám rád Vánoce!"
"Tak v čem je problém?"
"Jak spolu souvisí světýlka a moje láska k Vánocům?"
"Kdybys měl rád Vánoce, přiděláš ta světýlka!"
Chvíli ta hádka pokračovala, až se ukázalo, že i v našem případě vytahujeme staré záležitosti.
"No, jasně, já tu jsem ta, která toho druhýho v jednom kuse posílá do háje!"
"Ježiši, proč to vytahuješ? Já jsem taky nevytáhl, jak jsi začala s těmi naschvály!"
"Přidal ses, já tě nenutila."
"Jsi tak paličatá!" vzdychl dramaticky. "Polilas mi moje černý džíny!"
"Takže ti na těch džínech záleží víc než na mě? Víš co? Dozdob si to sám, já jdu."
Popadla jsem tašku, kabát a hodlala vytáhnout do chladného vzduchu.
"Boha, Maddison, já to tak nemyslel."
Zápěstí mi obtočily jeho prsty a stáhly mě k sobě. Druhou rukou mi vyprostil ze sevření dlaně poutko tašky.
"Už se hádáme kvůli kravinám," zhodnotil situaci a odvedl mě zpátky do pokoje.
"Udělej to," pousmál se a vtiskl mi do ruky řetěz těch podělaných světýlek. Přitáhla jsem si dřevěný kvádr, abych dosáhla na knihovnu, otevřela jedna skleněná dvířka a pokoušela se jej přidělat.
Josh si lehl na postel a pozoroval mě. Jako obvykle mě však upoutala jedna z knih a já ji zvědavě vzala do ruky.
"Maddie?" zaslechla jsem Joshův hlas. "Víš… já se do tebe asi zamiloval."
Jen si pamatuju, že musel rychle uhnout hlavou, aby jej tvrdé desky knihy nezasáhly do obličeje, zvuk rozlétajících se stránek a cizí hlas, co se mi vydral z hrdla.
"COŽE?!"
A taky si pamatuju jemné světlo, které se linulo ze světýlek, zatímco jsem přivřenýma očima mžourala po pokoji, když jsem se snažila usnout…

A je to tady. Slibované překvapení, jež jsem si chtěla co nejdéle ponechat pro sebe.
Mrzí mě, že jsem tento, pro mě naprosto jedinečný, příběh zakončila "Miluju tě" nebo tedy něčím podobným, ale bylo načase, aby se Josh přeci rozhodl.
Speciální díky patří rozhodně Ivush, jež byla po celý příběh s tímto příběhem úzce spjata. Dále Lexi, rozhodně Lexi, jelikož si tento dodatek přečetla první a řekla mi, ať zmlknu, že to není sračka. Také Nicoole, mé věčné stalkerce, fanynce a v poslední době mé úžasné kamarádce, za to, že si přečte každou moji povídku, v jednom kuse mi říká, jak báječná jsem a jak jsem její vzor. Děkuji. Tyto tři slečny jsou asi nejvíce spojené s mou tvorbou. Věrné kamarádky i rádkyně. Nebojte, nezapomínám. Velké díky patří Zoey, Barče:P, Kacalanovi, Zajdičce, Hančce... Každá z vás je úžasnou bytostí, jak čtenářkou, tak kamarádkou. A díky i ostatním, na které jsem pozapomněla. Nosím vás všechny v srdci.
A teď se jen modlete, že to už dál nebude pokračovat, myslím tenhle příběh, nějak se to zvrhává! :DDD
EDIT: A BARB, SHIT, ZAPOMNĚLA JSEM NA BARB, DÍKY, TY MOJE FERNETOVÁ VÍLO!!! :DDD
 

20 lidí ohodnotilo tento článek.

Komentáře

1 Barča:P Barča:P | 6. února 2013 v 22:36 | Reagovat

Aww.. To je dokonalé! :3 A já tu mám další poděkování! Ach můj bože, ty mě zabíjíš!! :D
A jistě, že se nebudu modlit, aby tohle byl opavdu už poslední díl! :P
Čím víc, tím líp! Tohohle příběhu nebude nikdy dost! :) :D
I love Bee and Her stories!! :3

2 Lexi Lexi | Web | 6. února 2013 v 22:43 | Reagovat

Awwweh :') já mám věnování! :3
Víš, co si o tom myslím... Aspoň nekde prostě musí být happy end, když už v reálném životě není (alespoň v našem případě, že). Tak zmlkni o tom, že se to tam nehodí.)
Ach, je to dokonalé! Nikdy nepřestávej psát!! :)
btw fakt to neni sračka ;) :D

3 Ivush Ivush | 7. února 2013 v 17:27 | Reagovat

Když někdo k sobě patří, tak k sobě patří. :]
Neodkážeš si řpedstavit, když jsem večer na mobilu zjistila, že jsi přidala TOHLE a nemohla jsem si to přečíst! Až teď!!!! Ale dočkala jsem se a tohle je lepší než mé očekávání.
Tohle je dokonalé, Bee. :3 Úžasné, úžasně napsané a úžasně vtipně úžasné. :3 :D
Já nevím, jaké slova vyjádřit, aby to vystihlo to, co si o tom myslím, a aby to byly ty pravé slova, které si to zaslouží.
Jsi prostě spisovatelka. Ještě k tomu do toho dáváš něco ze sebe - hodně ze sebe :D - a umíš správně použít slova, aby to dopadlo tak dokonale, jak to vždy dopadne. :) :3
Zbožňuji tebe, tvou osobnost a tvé psaní. :33
(A to věnování, awwwwwwwwww. :') :3)

4 kacalan kacalan | Web | 7. února 2013 v 22:36 | Reagovat

NENENENNE! Právě jsem se rozpustila a budete mě muset seškrabovat ze země. Chápete to, že mně Bee napsala věnování. No do háje, tohle asi nerozdejchám! ...:O :D
Ale jinak .. vážně to není sračka. Je to tak strašně úžasný, až to snad ani není normální.Líbí se mi, že to skončilo tak, jak jsi to napsala. Je to takový ňuňatý a naprosto dokonalý. Navíc.. tlemila jsem se jak měsíček na hnoji :D Nějak mě nenapadá, jak to ještě víc vychválit! Je to prostě úžasnácky dokonalý a já věřím, je každá dosáhneme aspoň takovéhohle konce :3
Klobouk dolů :D

5 Nicoole. Nicoole. | 8. února 2013 v 6:24 | Reagovat

Jelikož jsi mě minule přerušila a já ten svůj komentář nedopsala, tak ho pěkně napíšu teď.
CHACHACHA!!! Já mám věnování! JÁ! :333
Ty víš, co si o tomhle všem myslím, o Joshovi, o povídce... Proto ti tu nemusím vypisovat obrovské slohy o tom, jak je dokonalé, i když je:D
Prostě až budeš někoho milovat, vem ho knížkou po hlavě a on už bude vědět:D
Nejsem stalker -_-
Úžasné, úžasné, úžasné... :33

6 m.k m.k | 13. února 2013 v 18:19 | Reagovat

krása;)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama