Just A Dream - 31. DÍL

5. listopadu 2012 v 15:53 | NikušŠ. |  Just A Dream
Title: Just a dream
By: NikušŠ
Part: 31


Jediné, co mi ještě vrtalo hlavou bylo, jak se k Rusellovi dostal ten policista takhle zezadu. Musel tam být nějaký žebřík po straně budovy, po kterém vylezl. Jiný závěr jsem udělat nestihla. Vyčerpávalo mě i samotné dýchání.
________________________________________________________________________________________________________________
Pomalu jsem otevřela oči s víčky ztěžklými únavou. Zase v nemocnici... Obklopovaly mě čtyři našedivělé stěny, vedle postele stálo několik pípajících přístrojů a na vedlejší posteli tvrdě spal Niall. Při pohledu na jeho nevinnou tvář se mi oči zalily slzami. Na tohoto anděla jsem si měla vymyslet ty nejodpornější hnusárny jako pomstu za to, že jsem byla protivná na nějakého retardovaného fotografa? Nikdy! Jak už jsem řekla, raději bych umřela.
Se smrtí jsem ovšem byla smířená. Někdo mě jí ale ušetřil. KDO? Kdo zavolal ty policajty, kdo jim řekl, kde jsme a co se děje? Sami by nás jen těžko našli... Opravdu upřímně by mě zajímalo, kdo je tím, komu vděčím za to, že mohu dál žít. Dívat se do Niallových modrých očí, užívat si jeho polibky, doteky a pevná ochranitelská objetí...
zadívala jsem se na obrazovky všech přístrojů, které vesměs ukazovaly všelijaké údaje, jímž jsem ani za mák nerozumněla.
Zavřela jsem oči a snažila se nemyslet na události posledních dnů i přes to, že to bylo jen velmi těžké. Znovu jsem oči otevřela, až když jsem uslyšela tlumené cvaknutí dveří.
"Už nespíte?" zeptal se překvapeně doktor, v rukou svírajíc desky s nějakými papíry. Rychle přelétl pohledem ze mě na Nialla a zase zpátky. "Je dobře, že jste se tak prospala. Potřebovala jste to nejen vy, ale i vaše tělo," sdělil mi. Všechno to vyznělo tak, že jsem spala minimálně měsíc a to mě donutilo zeptat se: "Ehm... Pane doktore, jak dlouho jsem vůbec spala?"
Potěšilo mě, že můj hlas konečně nezní, jako bych umírala. Už to nebylo jen bezmocné sýpaní, ale příjemný chraplák, který jsem mívala každé ráno. "Jak to, že nejsem v blázinci?" zeptala jsem se a podívala se na doktora tázavým pohledem.
"Prožila jste toho opravdu hodně. Z věcí, které se vám staly, by se zhroutil nejeden člověk, ale nepokládali jsme za vhodné dát vás do jakékoliv psychiatrické léčebny. Samozřejmě by bylo vhodné, kdybyste docházela na nějaké pravidelné porady, terapie nebo konzultace. Mimochodem - spala jste týden," řekl a já přikývla. Na vedlejší posteli se Niall převalil ze strany na stranu, zívl a začal se protahovat. "Nechám vás," řekl doktor a zmizel dřív, než se Niall probudil docela.
Nebyla jsem připravená na to, všechno mu říct. Ne teď, ne tady. Potřebovala jsem čas. Hodně času než budu schopná o všem mluvit nejen s ní, ale i s policií a rodinou.
Pootočila jsem hlavu a sledovala, jak Niall zírá do stropu a němě pohybuje rty. Se slzami v očích jsem se na něj dívala do té doby, než si mě všiml.
"Lásko! Vážně se mi to nezdá?!" zajíkl se, shodil nohy z postele a šel ke mně.
Dotek jeho ruky pro mě byl jako elektrický šok. Nedoufala jsem totiž, že se ho vůbec ještě dožiju.
"Nialle..." popotáhla jsem. "Dej mi pusu," zaprosila jsem, slzy nechala volně téct a zadívala jsem se mu do očí, které se společně s celým obličejem rychle přibližovaly a pak Niall své rty přitiskl na mé.
Věřte mi nebo ne, byl to ten nekrásnější pocit, v který jsem už ani nedoufala.
Lehce mě objal, opatrně, aby mi neublížil.
Nechala jsem slzy, ať mi máčí pyžamo, ať volně padají na peřinu, ať na Niallově tričku zanechávají mokré skvrny.
"Nialle... Je mi to tak líto. Tak strašně moc... Od té doby, co jsme spolu, máš kvůli mně jen samé problémy," hlesla jsem a odtáhla se od něj, abych mu mohla pohlédnout do očí.
Do teď nechápu, jak mě vůbec mohla napadnout taková věc, kterou jsem mu následně vmetla do tváře. "Možná by bylo lepší, kdybychom se rozešli... Já... Přidělávám ti jen problémy. To kvůli mně se hádáš se všemi kolem."
Když jsem se na Nialla později přinutila podívat, v jeho obličeji se zračilo tolik šoku... Trhalo mi to srdce.
"Kdybys na tom nebyla tak, jak jsi, dal bych ti pár facek. Potřebuješ mě. To sama moc dobře víš. A to nemluvím o tom, jak moc potřebuju já tebe. Bez tebe totiž nežiju, chápeš to?" vymlouval mi můj stupidní nápad a opatrně mi konečky prstů přejel po tváři. "Miluju tě a nikdy bych tě neopustil. Ani, kdybych musel, Pattynko. Už nikdy nic takového neříkej," poprosil mě nakonec a já se slzami v očích přikývla.
"Už nikdy neřeknu, slibuju..."
 

10 lidí ohodnotilo tento článek.

Komentáře

1 Nicole* Nicole* | 5. listopadu 2012 v 16:07 | Reagovat

awww, skvělé!:) jsem ráda, že už je patty v bezpečí:)

2 caroline-ireland caroline-ireland | 7. listopadu 2012 v 14:58 | Reagovat

moc hezký :) Další :)

3 Adiee. Adiee. | Web | 8. listopadu 2012 v 18:23 | Reagovat

Další! Je to boží!

4 *Burrítko* *Burrítko* | 8. února 2013 v 13:49 | Reagovat

aawwwh :3 takže bude happy end, že jo? :3 že jo, že jo? :3 :D

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama