It's Hard To Tell - 17. DÍL

24. dubna 2012 v 19:25 | Maky. |  It's Hard to Tell

Title: It's Hard To Tell
By: Barunie
Part: 17



"Neřekl mi to," zamumlala jsem. Hypnotizovala jsem jeden určitý plakát. Plakát oznamující turné One Direction po Británii a Irsku. Vedle čtyř kluků včetně Liama tam stál… Harry.
"Říkala jsi, že řekl."
"Neříkala jsem!"
"Měl ti to říct!" oponovala Denise.
"Moc říkání!" zavrčela jsem.
"Ale my jsme se s Harrym domluvili…" začala blondýnka, ale vzápětí se zarazila. Tentokrát jsem celý svůj hněv nasměrovala proti ní.
"Tys to věděla? Věděla jsi to a nic jsi mi neřekla?!"
"Robin, nechali jsme s Liamem Harryho, aby ti to prozradil sám."
"Víš co? Ten slavný Harry se ani neozval."
"Jo, aha! Já nevěděla, co ti na tom tolik vadí…"
Pomyslela jsem si, že musím začít dýchat. Nádech, výdech. Nádech, výdech, Robin. Nezabij ji. Je to jediný člověk, kterého v Londýně znáš. Nádech, výdech.
"Robin, jsou teď hodně zaneprázdnění. Je možné, že ti chtěl zavolat nebo napsat, ale nemá čas…"
"Kdyby chtěl, čas by si našel," snažila jsem se nekřičet, takže nakonec z mé snahy udržet si normální klidný hlas vzniklo bezmocné zašeptání, načež mě Denise lítostivě objala.
"Bože, ty ho miluješ! Hned zítra tě vezmu za nimi!" vyhrkla.
"Ne! Nad tím ani nepřemýšlej!"
"Proč?" nechápala. Protočila jsem oči a odtáhla se od ní.
"Protože nechci."

Zklamal mě. Dobrá, možná jsem mu trochu křivdila, ale měl mi to říct. Možná… možná to bylo tamto, co mi chtěl říct. Příliš matoucí. Měl neomezeně času a on mi to neřekl? Nenapsal zprávu? Nic? Nic? NIC?!
Seděla jsem jako pitomec na své posteli a nevnímala nic, jen bílou barvu stěny naproti mně. Čekala na to, až si ji nabarvím podle sebe. Na to jsem opravdu neměla náladu, ale teď se mi to hodilo. Působilo to dojmem, že jsem hluboce zamyšlená do barev a stylu své stěny. Dokonalé.
Denise vešla do pokoje, strčila mi do ruky hrnek silného, velkého a přeslazeného kafe, tak jak ho mám ráda, a sama si sedla do tureckého sedu na zem.
"Robin?" zamumlala a já konečně pohled od stěny odtrhla. "Jak ti je?"
Vztek ve mně začal přetékat do obrovských rozměrů. Nešlo o nic, jen o jednoho idiota, a ona se mě ptá, jako kdyby mi umřela… kočka?!
"Fajn," odsekla jsem a ona se chápavě pousmála. Poté se ladně zvedla a objala mě, že mi skoro hnědá tekutina potřísnila nové povlečení. Odstrčila jsem ji od sebe volnou rukou a hrnek odložila na nový noční stolek.
"Kdo si myslí, že je? Kdo si myslí, že jsem já?" od plic jsem zařvala. Uvolňující pocit, který mě zaplavil, byl neskonale skvělý. Konečně jsem si ulevila něčím jiným než věčným nepatrným šeptáním.
"Aww, ty jsi zrovna řekla refrén Taken, i když ve třetí osobě, ale…" začala se rozplývat Denise.
"Co?" vyštěkla jsem.
"Co co?" oněměla kamarádka.
"Nech mě samotnou," zavrčela jsem. Přikývla a odešla.
Nedokázala jsem se na nic soustředit. Plátna jsem vzteky házela přes pokoj, Malé ženy jsem ani neotevřela, protože bych je asi rozcupovala, a spát se mi nechtělo. Nakonec jsem skončila s notebookem v posteli a jedinou potěšující zprávou byla fungující wi-fi.
Najela jsem na jedinou věc, která mě dokázala spojit s kamarádkami. Sociální síť.
"Kristin se vrátila."
Cosi mě na té zprávě zarazilo, Bree většinou psala obsáhlejší slohy. Změnila jsem názor. Nastal čas se vyspat.

Probudila jsem se za svítání. Nikdy bych nevěřila, že tak krásný východ slunce může být i v Londýně. Tedy… bylo to o hodně jiné než v Americe. Netrpělivě jsem si dělala ve ztichlé kuchyni kafe. Velké. Silné. Přeslazené.
Mimoděk jsem si črtala tužkou po papíře, a když jsem se na to podívala, uviděla jsem nejdřív východ slunce a poté v jeho středu jakýsi obličej. Rysy měl stejné jako Harry. Vlasy stejné jako Harry. Sakra.
Už jsem přesně věděla, co ozdobí moji stěnu naproti posteli. Letní východ slunce. Slyšela jsem, že v Anglii strašně prší a co víc vám dá pozitivní energii než právě zlatavý kotouč vesmírného tělesa vykukující z mraků? Třebaže namalovaný.
Prý ale bývá umělcův pokoj dost nesourodý, takže jakmile jsem domalovala stěnu, nechala jsem ji zaschnout a impulsivně jsem se začala rozhodovat, která plátna pověsím na jinou zeď. Tu nad postelí mi v mysli ozdobily vzpomínky na L.A. Nalezla jsem svůj klid v jednolitém pohybu vymalování pokoje tmavými odstíny oranžové. To, aby se jiná netloukla s jasně žlutým kotoučem. Mě i matce už bylo jedno, které triko to odnese. Vždycky jsem jich zničila nejvíce malováním a ona mi to trpěla. Tak proč ne tohle?

"Odmítneš ho?" zeptala se zvědavě Denise. Seděla jsem nad mobilem a nevěřícně znovu a znovu četla zprávu o setkání před Londýnským okem. Uplynul týden a já denně vstávala s lepší náladou při pohledu na namalovaný východ slunce.
"Po tom, co jsem jeho portrét podělala oranžovou?" ukázala jsem směrem k jednomu z pláten.
"Náhodou… ten šplíchanec na nose je vážně impozantní!" rozesmála se kamarádka při pohledu na zničený obraz.
"Zajímá mě, co mi řekne, takže tam půjdu."
"Tentokrát mi ale dovolíš, abych tě oblékla já, že jo?" zaprosila blondýnka a já přikývla.
"Ale něco jednoduchého, prosím!"
"Fajn," sice vypadala nespokojeně, ale stejně rozevřela šatník a převrátila mi všechny moje pečlivě poskládané komínky naruby.
Nakonec mi strčila do rukou prosté šaty, které vypadaly, jako kdybych měla na sobě černé tílko a na něm květinovou sukni. Měla jsem je ráda. Černé boty s tkaničkami. Vážně to myslí vážně? Když jsem se bez reptání převlékla do vybraného, zavěsila mi na krk ještě přívěsek v podobě kapesních hodin.
"To není zase tak špatné," uznala jsem.
"Nic víc z toho tvého bordelu nevyhrabu!" zavrčela a ještě mi tmavé vlasy splétala do copu.
"Ne, nech je rozpuštěné, přehozené na jednu stranu budou vypadat líp," zarazila jsem ji a ona se pořádně na mě zadívala.
"Jak myslíš," připustila a znovu ode mě pár kroků odstoupila. "Zavedu tě k Londýnskému oku."
Na Picadilly Cirkus jsme nastoupily do metra a já se nestačila divit. Několik lidí mě ve vagonu namáčklo na stěnu.
"Neboj, vystupujeme brzy," držela se mě kamarádka. Co bych bez ní dělala?!
Dovedla mě k London Eye a nechala mě stát na jednom určitém místě. Až jsem ho uviděla. Sebevědomě se táhl mým směrem. Příliš daleko na to, aby se ke mně mohl dostat bez toho, že by ho obklopily fanynky.
 

28 lidí ohodnotilo tento článek.

Komentáře

1 hanča hanča | 24. dubna 2012 v 20:31 | Reagovat

Perfektní, jedna z mých nejoblíbenějších povídek. :) šup piš :)

2 Nerea Nerea | Web | 24. dubna 2012 v 22:07 | Reagovat

Jo, přesně tak hančo!!! Těším se na další kapitolku :D

3 Andy Ryan Andy Ryan | Web | 25. dubna 2012 v 15:33 | Reagovat

Jako vždy B, skvělá kapitola, kterás evelice přijmně čte :)

4 Christ Christ | Web | 25. dubna 2012 v 17:19 | Reagovat

Wow, úžasná povídka! Doufám že se Robin s Harrym usmíří. Překvapilo mě že mezi sebou už dál neřešili to že se Harry líbal na té párty s Oprah. :D

5 Barunie Barunie | Web | 25. dubna 2012 v 18:45 | Reagovat

[4]: Sakra, zase si toho někdo všiml. :D Ale moje ďábelské plány ještě neskončily :DDD

6 Christ Christ | Web | 27. dubna 2012 v 19:27 | Reagovat

[5]: Jáj :D

7 barbi♥ barbi♥ | Web | 10. května 2012 v 12:47 | Reagovat

uplne superná poviedka dalej dalej :D aj mna to prekvapilo :D

8 Zee Zee | Web | 11. května 2012 v 12:16 | Reagovat

Skvělé! Doufám, že se Robin s Harrym neusmíří. :D

9 hanča hanča | 17. května 2012 v 19:27 | Reagovat

Tohle je jedna z povídek, který jsem četla mezi prvními a mám jí fakt děsně ráda! Tak neotálej a posílej další díly, děkuju. ňuf. :D

10 Barunie Barunie | Web | 17. května 2012 v 19:38 | Reagovat

[9]: To je tak ťuťu! :) Děkuju! Ale já nevím, kdy budu mít čas něco napsat. :)

11 lucy lucy | 18. května 2012 v 20:25 | Reagovat

Jezisi tak ta je uzasna prosim na kolenach pis dal protoze je bomba :')

12 LE LE | 22. května 2012 v 15:33 | Reagovat

už si dlouho nic nenapsala najdi si prosím čas na tvé čtenáře máš to úžasné

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama