It's Hard To Tell - 14. DÍL

10. dubna 2012 v 18:57 | Maky. |  It's Hard to Tell

Title: It's Hard To Tell
By: Barunie
Part: 14



Mrskl s sebou na postel a pozoroval můj pokoj. Na jedné ze stěn, tou nad postelí, ho upoutaly rámečky s černobílými fotkami. Evelyn dělala překrásné snímky, a tak jsem to s holkami trochu využila a vniklo z toho tohle. Jiná obsahovala nesourodou nástěnku, kam jsem věšela prakticky všechno - lístky do kina, upomínky, nákresy,… Poslední stěnu jsem si mohla vyzdobit jakkoli. Jediné, co mě tenkrát napadlo, bylo zobrazit mé milované lidi - mimo Eve, Kristin a Bree, tam byli namalovaní i rodiče a… Blake.
"Kdo to je?" zeptal se Harry a ukázal na něj.
"Evelyn, Kristin, Bree, rodiče…" řekla jsem nekonkrétně.
"A ten kluk?" formuloval svou otázku konkrétněji.
"Brácha," podotkla jsem a kriticky dva roky starou malbu zhodnotila. "Odflákla jsem to."
"Ne, mě se zdá, že je to skvěle zpracované!" poznamenal. Přešla jsem ke stěně a prstem obtáhla nedokončený tah štětcem.
"Tady je to strašné!" rychle prst stáhla a prohlédla jsem si obličej.
"I když každý člověk nemá obličej symetrický, rozhodně jsem ty oči zkazila! A ten nos… Vůbec se to Blakeovi nepodobá!" pokračovala jsem ve svém kritickém monologu, dokud mě Harry nezastavil.
"Kdo je Blake?"
Otočila jsem se, jako kdybych potkala mrtvolu.
"Kdo je Blake?" zopakovala jsem nechápajíc, jak ho někdo nemůže neznat.
"Ano, tak zněla otázka!" prostě přikývnul a já se plácla dlaní do čela. Samozřejmě že nemohl znát Blakea. Zmateně na mě hleděl ve snaze přijít na to, čemu se směju. Chechtala jsem se vlastní pitomosti.
"Blake je můj bráška!" smála jsem se dál. Na tváři se mu usadil vědoucí úsměv, ale nic neříkal. A já se pořád hihňala jako blbeček.
"Ukážeš mi ho?" přitáhl znovu mou pozornost a já se trochu uklidnila. Protáhla jsem se okolo několika pláten různě opřených o stěny a otevřela jsem jeden ze šuplíků. Vytáhla jsem odtamtud fotku, kterou mi Blake poslal před dvěma týdny z Argentiny. Stál na ní u jakýchsi sloupů a na zadní straně bylo připsáno Jezuitské misie Guarani. Raději jsem si jen přečetla, co to je, jinak bych musela přelouskat celý stoh papírů o tomto pozůstatku indiánských vesnic (nebo co to vlastně je), které brácha připojil k dopisu. Ano, samozřejmě jsme si mohli zavolat přes web kameru nebo napsat e-mail, ale já stále vyžadovala tuto staromódní záležitost. Potřebovala jsem vidět jeho rukopis, představovala jsem si, jak ten dopis píše, potřebovala jsem vidět i známku a vůbec, vždycky mi poslal nějakou věc, která odrážela to, kde přesně byl. Takže v mém pokoji se válela soška Eiffelovky, jakési řecké bohyně, jednou mi dokonce přišel i malý dráček, a spousta dalších drobností. Nikdy jsem nepochopila, jak všechny ty země zvládl procestovat.
Poté jsem vyhrabala ještě fotku, podle které jsem malovala stěnu, a obě jsem strčila Harrymu do ruky. Ten si je chvíli obě prohlížel a pak přesně podle mého odhadu vzal do ruky jednu z nich a pohledem bloudil mezi stěnou a snímkem.
"Lhalas!" vyhrkl. "Blakeovi se to podobá skoro na chlup!"
Mávla jsem nad tím rukou a dala jsem se na srovnávání své knihovny, kterou jsem plánovala co nejdříve zabalit do krabice. Přejížděla jsem prsty přes hřbety knížek a připomínala si příběhy svých oblíbených hrdinů. Zastavila jsem na Malých ženách a chvíli přemýšlela.
Vzápětí jsem ucítila cizí vůni a Harryho přechod ke knihovičce.
"Sukuba, Zlatý kompas, Jantarové kukátko, Hlouběji do PODZEMÍ, Vampýrská akademie…" nahlas předčítal názvy knížek. "Typické fantasy… počkat, Zkrocení zlé ženy, Dítě číslo 44 a Malé ženy? Kde je Twilight?"
"Já to nikdy nečetla," přiznala jsem. "Přečetla jsem první díl a nějak jsem neměla chuť číst dál…"
"Já myslel, že to je knížka, kterou přečetla každá holka!" vypadal vykolejeně.
"Asi nejsem holka!" přitáhla jsem si jednu z krabic a začala tam skládat výtisky. Harry se rozhodl mi pomoct, a tak jsem to brzy měla z krku.
"Proč tam nedáš i tuhle?" pozvedl Malé ženy na obdiv.
"Hodlám si jí přečíst!" pokrčila jsem rameny.
"Ale ne teď!" zavrtěl hlavou a já se podivila. "Sbalíme tvoje věci a půjdeme ven!"
Taková pomoc se neodmítá, a když k tomu připočtu i salvy nepřerušovaného smíchu, když jeden z nás objevil nějakou směšnou věc v mém pokoji, bylo to úžasně osvěžující. Harry byl výborný společník.
"Kdo je Tom?" jeho hlava vykoukla zpod postele.
"Myslím, že jsem s ním chodila do školky!" odpověděla jsem, zatímco jsem se přehrabovala zásuvkou s potřebami k malování.
"Mylá Robyn, začátek a má hned dvě chyby," zanadával Harry a já nechápavě upřela zrak k papíru, co držel v ruce. "Jsi moc heská, ve slově hezká se nepíše s! Mám tě rát, ten kluk musel být divný, když ti tohle napsal. S láskou, Tom!"
Harry kazil psaníčko svými poznámkami.
"Bylo to rozkošné!" usmála jsem se. "Tom byl takový zamklý a nesmělý."
Harry se chvíli na lístek díval, pak nechápavě zavrtěl hlavou a strčil ho do krabice s upomínkovými předměty.
Brzy jsem většinu věcí měla zabalenou. Tedy, oblečení a další věci, které jsem ten týden hodlala ještě používat, jsem samozřejmě nechala venku.
"Dobalím to pak!" rozhodla jsem a Harry nadšeně vstal od zabalování pláten.
"Konečně!" rozhodil rukama a rychle mě šoupal po schodech dolů a pak byl neodbytný při mém obouvání bot. Vystrčil mě ze dveří jako parní válec a já jen pohoršeně protočila oči.
"Angličané!" ulevila jsem si.
"Američanky!" přesně napodobil můj výraz.
"Gentlemani žijí už asi jen v Anglii, říkali nám ve škole," podotkla jsem a špatně zdržovala smích. "Zatímco se zdá, že tam spíš žijí pubertální pitomci!"
"Zatímco americké holky jsou určitě mladé dámy, způsobně vychované, dávají si pozor na jazyk a jistě mají jen ctnosti!" bránil se. Připadalo mi to jako rozhovor z Malých žen.
"Ale ne! Já vždycky měla raději Jo!" vyprskla jsem smíchy. "Tu drzou a hubatou, tu, která se chovala jako kluk!"
"Jasně!" kývl. Zvedla jsem obočí překvapením a on začal překotně vysvětlovat, že jeho sestra ten film zbožňuje, a tak jí jednou udělal radost a podíval se na něj s ní. Bohužel jeho sestra přes celý film brebentila o to, co se dál stane, než aby dávala pozor.

K Denise a Liamovi jsme přiběhli o trochu později, než oni očekávali. Sice nevypadali, že by jim to vadilo, ale Denise chtěla vědět, kde jsme se flákali. Když jsem jí řekla o zjištění stěhování, podotkla, že si myslela, že to dávno vím.
Nechala jsem to plavat a vyšli jsme si do kina. Sice Harry tvrdil, že chce zůstávat na okraji města, ale tohle navrhl on.
Po filmu, na který jsem teď vedla sáhodlouhou kritiku, jsme se vydali zpátky na pláž. Bylo rozkošné sledovat ty dva, jak se baví při Liamově hraní na kytaru (kdo by to byl řekl?), jak na sebe vrhají ty zamilované pohledy, a v záři zapadajícího slunce jsem si uvědomila, že někdo takový mi chybí. A Patrick to nebyl.

Do odletu zbývaly tři dny. Nakonec se mi Denise podařilo přesvědčit, že jim s Harrym nemusíme pořád dělat křeny a ať si s Liamem taky vyrazí někam sami. Nakonec ji sám vytáhl na oběd a já se divila, že ona se divila.
My se s Harrym zabavovali po svém - já kreslila jakési náčrtky Denise a Liama a on mi přitom hrál na kytaru. Bylo to jakési ideální odpoledne, každý dělal to, co nás bavilo nejvíc. K večeru jsme se rozhodli si zaplavat a jako obvykle jsme kravili.
Vylezl dříve než já, protože já se nedokázala odtrhnout od vylovené mořské hvězdice, tak si lehl na písek a pozoroval mě.
"Už lezeš, jo?" utahoval si ze mě.
"Až ti v oku přistane štětec, tak se nediv!" vyplázla jsem na něj jazyk a dál si to štrádovala k lavičce, kam jsem odložila skicák. Jenže to pako ve mně se rozhodlo, že je čas na pád. Svalila jsem se vedle rozesmátého Harryho, který mě ještě k tomu jednou rukou rozcuchal.
"Nech toho!" setřásla jsem jeho ruku a naštvaný pohled obrátila k němu.
"Čeho?"
"Toho cuchání a… zírání!" naklonila jsem hlavu na stranu. Chvíli se na mě rozpačitě díval a já mu odhodlaně pohled oplácela. Nečekala jsem to, ale najednou se sehnul a jemně mě políbil. Nebránila jsem se. Vlastně by se dalo říct, že jsem si to užívala. Přitiskl mě k sobě v těsném objetí a hladil mě po zádech.
"Wow!" uslyšela jsem nad sebou něčí vzdechnutí a okamžitě se od Harryho odtrhla. Payneovi se rozesmáli.
"Hazze, že do toho praštíte první den, co my vypadneme, jsem si nemyslel!" Liamův obličej rozjasnil bezstarostný smích. Harry se na mě podíval a já odpověděla pokrčením rameny.
 

33 lidí ohodnotilo tento článek.

Komentáře

1 barbi♥ barbi♥ | Web | 10. dubna 2012 v 19:04 | Reagovat

wau užasný blog :)

2 Zaira* x♥ Zaira* x♥ | Web | 10. dubna 2012 v 19:05 | Reagovat

Skvělý díl.. já jsem taky nečetla Twilight, nebaví mě to :D :D Jinak vážně super díl, ten konec ♥

3 Vendy Vendy | 10. dubna 2012 v 19:35 | Reagovat

Super

4 Baruzz Baruzz | Web | 10. dubna 2012 v 20:08 | Reagovat

Usmívám se. vidíš mě? asi ne. je to perfektní. konečně jsem se dočkala toho polibku. zajímalo by mě, jak bude Robin reagovat, až zjistí, že je v 1D. těším se na pokračování :)

5 Allie Allie | Web | 10. dubna 2012 v 20:29 | Reagovat

Skvělé..:)) ,jen mě zajímá její reakce až zjistí ,že harry je v 1D :D

6 Terrry Terrry | 18. listopadu 2012 v 13:37 | Reagovat

[2]: souhlas.. ;DD

7 Kexák Kexák | Web | 19. února 2013 v 19:53 | Reagovat

Aww geniální
:))

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama