It's Hard to Tell - 7.DÍL

10. března 2012 v 8:53 |  It's Hard to Tell

Title: It's Hard to Tell
By: Barunie
Part: 7.

"Letíš!" Jason na mě opět řval.
"Tak aťsi!" zasyčela jsem a sebrala si všechny věci, pitomou zástěru po něm mrskla. Zpozdila jsem se o minutu. Zatracenou minutu!
"To je napadení!" zaječel.
"Ne! To je dramatický odchod!" pronesla jsem nejsarkastičtěji, co jsem dokázala a dala se na odchod. Vyšla jsem, cestou jsem vrazila do překvapeného Harryho, který celou naší hádku sledoval s otevřenou pusou.
"Vletí ti tam moucha!" řekla jsem rozčileně a zamířila domů. Nemohla jsem… nechtěla jsem tam dál zůstat a hlavně jsem to musela říct rodičům. Nemám přísun peněz, aniž bych dostala jedinou výplatu.
"Počkej! Co budeš dělat?" ucítila jsem jeho dlaň na mém rameni a pak si mě obrátil čelem k sobě.
"Jdu to říct mámě. Ta mě zmlátí, protože tu brigádu jsem si nemohla dovolit ztratit!"
"Potřebuješ peníze?"
"Jako každý, kdo si na své přežití musí vydělat sám!" sarkasmus mě nepřešel.
"Mám nápad!" zamumlal.
"Jaký?"
"Pronajmu si průvodkyni!" uchechtl se.
"Co?" nechápala jsem. Já mám problém a on si chce najmout nějakou kozu, aby ho provázela městem?
"Zítra v osm nastupuješ!" smál se Harry. A pak mi to došlo.
"Nebudu si od tebe brát peníze za prohlídky městem, které znáš sám!" ohradila jsem se.
"Vyber si - nějaké modřiny nebo tohle!" přestal se hihňat, ale úsměv ho nepřešel.
"Není toho moc, asi to raději přežiju," když jsem to řekla, jeho úsměv opadl, "A provedu tě, kudy budeš chtít!"
"Fajn, kolik budeš chtít?"
řekla jsem mu výplatu v baru. Chvíli vypadal překvapeně, pak kývl. Dodala jsem, že to musí posílat na jedno konto, opět se zmateně zamračil, ale potom souhlasil.
"Je to moc podmínek kvůli jedné holce!" zhodnotila jsem.
"Copak bych si raději měl vybrat támhletu?" ukázal na jednu dívku ležící na pláži.
"Hannah Spencerová, naprosto… pitomá. V jejím mozku není nic. Šestnáct let, začínající zpěvačka."
Pobaveně se ušklíbl. "Nebo tamtu?"
Na to jsem se rozesmála já. Byla to dívka se zeleno-modrými vlasy. Znala jsem ji opravdu dobře.
"Jane Briantová, začínající malířka, naprosto zblázněná do manga, K-Popu a barvení si vlasy na různé barvy. Mimochodem předtím je měla růžovo-oranžové!"
"Takže zbývá támhleta nebo ty!"
Podívala jsem se na předposlední možnost přede mnou.
"Hlavně tu ne!" zasyčela jsem.
"Proč?" Harry dívku pozoroval. Měl blonďaté vlasy, postavou se mohla podobat mě, trochu větší nos, ale to se přehlíželo, hnědé oči, které při pohledu na mě vždycky zúžila do nepřátelských štěrbin.
"Oprah Porterová, malířka."
"Víc o ní nevíš?" zadíval se na mě.
"Chodí se mnou do třídy."
"Hm?"
"A nemá mě ráda. A já ji ostatně taky."
Odtrhl ode mě pohled a znovu se na ni zadíval.
"Proč?"
"Předháníme se, díky ní jsem… no to je jedno!" zakončila jsem rozhovor. "Zbývám ti já."
S úsměvem přikývl.
"Co chceš dělat?" zeptala jsem se ho. "Ve městě je toho dost k vidění!"
"Neboj, do města ani nepojedem. Chci se zdržovat na okraji!"
Tomu jsem neporozuměla. Proč se sakra… no nakonec jsem se na to vykašlala a přikývla jsem.
"Jdeme!" pověděla jsem a zamířila pryč. Dál od Oprah.
"Kam mě to vedeš?"
"Uvidíš."
"To je Styles!" uslyšela jsem zakřičení.
"Jdeme, rychle!" zašeptal mi Harry a já ho vzala za ruku. Byl to po dlouhé době jediný dotyk, vlastně od té doby, co jsem ho praštila. Pak jsme zase utíkali, jako obvykle. Naváděla jsem ho k jediné odstrčené maličké zátoce, kterou jsem znala. Často jsem tam bývala sama, malovala jsem, nebo přemýšlela.
"Co to je?" ta otázka mi připadala úplně stupidní.
"Moje tajný místo."
"Ty máš tajný místo, Robin?"
"Vidíš ne?"

A od té doby to nebylo moje místo, ale naše - každý den jsme se scházeli tam. Bylo tam ohniště, takže jsem párkrát vyklouzla v noci z domova a šla za Harrym.
"Umíš na kytaru?" překvapeně jsem se dívala na věc, co nesl v ruce.
"Ne, jen tohle nesu na okrasu!" ušklíbl se.
"Sarkasmus je moje parketa!" poznamenala jsem ublíženě. Opět po mě blýskl svým úsměvem. Správně by se mi asi měla podlomit kolena a připadat si v sedmém nebi, ale byla jsem asi natolik arogantní, že jsem začala obdivovat kytaru. Byla černá. Páni, lepší kytaru jsem v životě neviděla.
"Půjč mi ji, prosím!" pohlédla jsem na něj.
"Umíš na kytaru?"
"Samozřejmě!" byla jsem přesvědčená, že by v mém případě mohl rozeznat sarkasmus od normální odpovědi, ale spletla jsem se. Naivně mi kytaru vložil do rukou. Nejdřív jsem ji celou prohlédla. Konečně jsem objevila jednu chybku na té... dokonalé věci.
"Kdo je Liam, Niall, Louis a Zeen?" zeptala jsem se. Teď vypadal napnutě.
"Zayn. Jsou to… kamarádi!" odpověděl trošku rozrušeně.
"A věnovali ti kytaru s poblahopřením šťastných osmnáctek a nezabití Kevina?" pozvedla jsem obočí.
"Jo, jsou skvělý, měla bys je poznat. Kevin… to je mazlíček Louise!" objasnil.
"A proč ho chceš zabít?"
"Zahraj!" pobídl mě. Nechtěl se o tom bavit a já to respektovala, ale zároveň jsem umírala touhou vědět víc.
"Vážně si myslíš, že na to umím?" zeptala jsem se pobaveně.
"Říkala jsi, že… sarkasmus!" uvědomil si to a okamžitě mi kytaru sebral.
"Zahraj něco ty!"
"Ne, to bys nechtěla poslouchat!" odmítavě zavtěl hlavou.
"Tak proč jsi ji nosil?" kývla jsem ke kytaře. Na to neměl odpověď, tak ji lehce vzal do rukou a začal hrát pro mě neznámou melodii.
"Co to je?"
"Co myslíš?"
"To, co hraješ!"
Vypadal vykolejeně.
"Je to… moje vlastní písnička," přiznal po chvíli.
"A máš slova?" vyskočila jsem z lavičky. Nadchlo mě to, nikoho takového jsem neznala. Teda aspoň ne někoho takového, kdo by se byl ochotný se mnou bavit.
"Vážně to chceš slyšet?" obrátil se na mě.
"Jasně!"
"To nebyl sarkasmus, že ne?" zaslechla jsem z jeho hlasu bojácný tón. "Dobře, takže nebyl!"
"Shot me out of the sky
You're my kryptonite
You keep making me weak
Yeah, frozen and can't breath"
Pak se na chvíli odmlčel.
"Co…" načala jsem otázku, ale odpověď přišla vzápětí.
"So get out, get out, get out of my head
And fall into my arms instead
I don't, I don't, don't know what it is
But I need that one thing
And you've got that one thing"
Zpíval takovým příjemným chraplákem, rozhodně to nedělal poprvé. Celou dobu jsem ho sledovala s otevřenou pusou, i když se na mě díval. Většinu času ale sledoval struny na kytaře, jen čas od času se zadíval na něco jiného.
Zavřela jsem pusu, až když jsem si uvědomila, že přestal zpívat.
"Ukaž mi, jak maluješ."
 

20 lidí ohodnotilo tento článek.

Komentáře

1 kukuč kukuč | 10. března 2012 v 10:05 | Reagovat

ááááá super čásť :) ;)

2 Zaira* x♥ Zaira* x♥ | Web | 10. března 2012 v 10:29 | Reagovat

Skvělé.. hlavně ten konec!!

3 Lady WeroniQue ♥ Lady WeroniQue ♥ | Web | 10. března 2012 v 13:16 | Reagovat

Hej tak to byl mazec! Honem pokračování! :)

4 Jenny Jenny | 10. března 2012 v 13:58 | Reagovat

skvělá část!...další! :)

5 B.Showy B.Showy | 10. března 2012 v 16:11 | Reagovat

. Kevin… to je mazlíček Louise!" objasnil.
"A proč ho chceš zabít?"

v tu chvili jsem se začala smát jak postižená :DDDD

6 Zuzí Zuzí | 11. března 2012 v 11:12 | Reagovat

[5]:jo :D :D sála sem se jak blázen :D :D

7 Katie:)* Katie:)* | 11. března 2012 v 15:26 | Reagovat

Je to vážně úplně dokonalé :)

8 Vendy Vendy | 11. března 2012 v 18:31 | Reagovat

Super :D
[5]: nejsi jediná :D já taky :D

9 Zdenka Zdenka | 28. srpna 2012 v 13:33 | Reagovat

Bee! :X Tečuuuu :3333333333 .. Dokonalý!

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama